Aj tak ma nepočúva, v myšlienkach, je už doma, v rodnom kraji...spomína.
„Nejednou v životě jsem prožíval trpké i veselé chvíle, ale tebe, múj rodný kraji, jsem vždy vřele miloval. Byl jsi to ty, který jsi mi dával sílu v krušných dobách.
Já tě miloval již v dětství. Neměl jsem v dědine statkú, ani vlastné rodné střechy, byl jsem častokrát hladný. Krutý osud mě vzal mámu a tehdy v devíti letech jsem uvažoval jako dítě a kladl si otázku, proč já nemám na tomto světě nic, zhola nic a přece jsem tě miloval. V duchu jsem hladil očima všechny kopce, hory, věž kostela, kde jsem někdy býval šťastný a jindy ve velikém žalu nad strátou nejbližších.
Dětsky jsem se prve loučil, vesničko valašská, milá. Nikdy mě k srdci nepřilnula rovina. Stesk to byl po Járku a horách.
Už nejsu malý ogara, snad přijde ta hodina a mé srdce roztoužené přilne k tobě a zústane.“
Ten drevený vláčik, už na Moravu nejazdí, ďaleko sú moravské hory od šírej trnavskej roviny.
Je dušičková sobota.
Obujem si čierne topánky a pôjdem peši tam, kde spí môj tatko a jeho najmladší syn.
Zapálim bielu sviečku a pod skromný, železný krížik položím,
jesenné kvetiny.
